“L. P. 1742 dne 8. června mezi desátou a jedenáctou hodinou před polednem
vyšel,” jak takto vypráví divišovská pamětní kniha, “přehrozný oheň z domu Jana
Koláře, jinak Poupěte v městě Divišově a v tom okamžení svým ohnivým pláštěm
celé město přioděl, že přes 40 domů sousedských, k tomu děkanství, školu,
radnici, ba i chrámu božímu se nevyhnul a jej se všemi domy v prach a popel
obrátil.
Jakého pláče a naříkání od ubohých sousedů slyšeno jest, to dostatečně pero
vypsati nemůže. Škoda samých sousedů byla přes 35 tisíc zlatých, poněvadž
přehrozný vítr ohni nápomocen byl, takže žádný přes město jít se nemohl
opovážit, a tak ubozí obyvatelé nic vynésti nemohli. I dobytek, který právě
pastýř přiháněl, od ohně zachvácen byl, na zem poražen a spálen.
I do domu Božího vloudil se ten živelný zloděj a všechno, jak překrásná
aparamenta, ornáty, pluviály, kalichy, slavné cechovní korouhve, varhany,
trouby, bubny a jiná muzikália svými ústy jest sežral.
Avšak ani zvonům, zvláště velkému sv. Bartoloměji, o němž ani v letopisech není
psáno, jak je starý, nic neodpustil a z jeho trůnu jej svrhl. Ten žalostivým a
přesunutým hlasem dolů padaje zvuk vydal, že společný zástup lidí za městem k
hořkému pláči přivedl a svým pádem strhl čtyři jiné zvony, které také nemohouce
na svých místech obstáti, od ohně roztavené svým pádem dolů na zem se skloniti
musily. Z velkého chrámu zůstaly pouze zříceniny.
V takovémto zůstal po celý rok a deset měsíců a to proto, protože v tom čase
vtrhla přehrozná vojska nepřátelská do naší české země a právě téhož dne, kdy
ubohé město Divišov hořelo, přehrozná a krvavá bitva u města Čáslavi mezi králem
pruským a naší královnou Marií Terezií jest byla.
Teprve L.P. 1744 se začal chrám od zřícenin a rumu vyčišťovat, kámen, dřevo a
jiné potřebné věci se přivážely a téhož léta se i základy kopaly. V příštím roce
počaly zdi vzhůru růsti, ale šlo to těžko, protože pruský král s velikou silou a
mocí vojenskou do našeho království vtrhl a ubozí sousedé nemohli potřebné věci
přivážet, protože museli dodávat potahy královskému vojsku i do vojenského
ležení v Praze.
Chvála patří obci a sousedům z Třemošnice, kteří svými potahy nemalou pomocí
přispěli. Oni to kamení, které se spatřuje při gruntech u věže, portál u
hlavních dveří, futra při menších dveřích a celou dlažbu uvnitř, to oni sami ze
skály Propast nazvané, půl třetí míle od Divišova vzdálené, přivezli a k tomu
ještě mnohonácte for kamene z lomu na věž a kostel.
Ale ještě téhož léta ten den přede Všemi svatými armáda naší královny Marie
Terezie k městu Divišovu jest přitáhla a okolo města se položila. Sám kníže
Karel z Lotrinků, nejvyšší generál nad vojenským lidem, se nastěhoval do
děkanského domu, Ten byl po požáru dosud pustý, žádné pokoje v něm dosud nebyly
upraveny kromě jednoho, kde bydlil děkan. Ten se ihned musil s kaplanem
vystěhovat do podkroví a svůj pokoj postoupili knížeti.
S knížetem stolovalo každodenně dvaašedesát generálů a obrštů, a protože kuchyň
byla malá, byly zřízeny tři kuchyně uvnitř chrámu, a tak ne již dům Boží, ale
kuchyň slouti musil,” jak si stěžuje zápis.
Teprve v roce 1746 se ve stavbě pokračovalo. Na závěr ještě zmínku o zvonech. Ze
všech pěti roztavených zvonů byl u pražského zvonaře ulit nový, ale chudá obec
neměla prostředky, aby jej mohla vyplatit. Proto zůstával v Praze u zvonaře jako
v nějakém arestě, poznamenává kronika. Nakonec jej zaplatil děkan Leopold
František Putzhekl v částce 170 zlatých a třemošničtí sousedé jej z Prahy
přivezli. Stalo se tak na Bílou sobotu 1747.
Děkan Putzhekl, který zvon vyplatil, dal na něm zhotovit nápis, kterým si
vytvořil posmrtný pomník, protože nápis zněl: "Tento
zvon 1742 skrze přenáramný oheň v městě Divišově rozlitý, zase znovu pro boží
čest a slávu přelitý. Zvučím, hučím, zvuk vydávám a k chvále boží lid svolávám.
Posvěcený od Anastázie Slánčovského, sázavského preláta, Bartoloměj jsem nazvaný
a od něho posvěcený proti bouřce a škodnému povětří, sypkám, kroupám bráním
padat ne osení. Jakož také i mrtvým tělům posluhuji, když dojemně jejich těla
doprovázím, chci se odměniti i dobrodinci, když přestane pracovat na vinici.
Leopold František Putzhekl je patron, jenž mě vyplatil. Jemu někdy smutným
hlasem, když vyjde duše svým časem, tělu mrtvému posloužím, do země tělo
provodím."
Tento zvon Bartoloměj zvonil v Divišově až do 15. 3. 1917, kdy jej spolu s
druhým vojáci sňali a odvezli do továrny na výrobu děl.
Zásluhou spolku rodáků města Divišova a okolí v Praze, byly zakoupeny nové zvony
a zavěšeny v r. 1927. Oba dostaly svá stará jména a měly i stejnou váhu.
Bartoloměj 535 kg, Trojice 167 kg. Stály 21 000 Kč.