Série požárů, založených v r. 1883 paličem Šavrdou ve Vlašimi, je pro svou
důležitost v kronice sboru popsána velmi podrobně. Začalo to celkem nevinně. Dne
18. srpna 1883 vyhořela Blábolova stodola Na lukách. Jako příčina uváděna
doměnka, že oheň způsobily malé děti, které si tam občas hrávaly. 13. září
začalo hořet u Emanuela Hamoně č. 204. Oheň byl za hodinu uhašen, shořela jen
střecha. Soudilo se, že vznikl neopatrností domácích lidí. 25. září večer začalo
hořet stavení A. Svobodové Na potoce. Než se sbor mohl dostaviti na místo,
podařilo se hasičům Laskošovi a Dojáčkovi, kteří bydlili opodál, oheň zdolat.
Tady však už vzniká podezření, že oheň byl založen. 27. září večer začalo hořet
v čp. 97 pana Kratochvíla na Malé Straně. Sotva byl oheň uhašen a mužstvo se
rozešlo, bylo po půl hodině znovu troubeno na poplach. Část sboru vrhla se na
vrch hořící střechy na stodole k domku č. 27 p. Janu Červovi patřící a stodolu
zachránila.
Velitelé nařídili, aby polovina sboru zůstala v pohotovosti a druhá aby se
rozešla domů, ale v tom znovu troubeno na poplach. Hořelo u Karla Štorce č. 275.
Poblíž tohoto domku se nacházela asi tři metry hluboká rokle. Hasiči Roštík a
Eman Průcha, kteří spěchali k ohni a byli jeho světlem oslněni, spadli do ní a
Průcha se těžce zranil.
Po půl hodině vzniká další požár Na sádkách. Hořelo u A. Míky, č. 213. Hlídky
byly pak drženy až do rána. Podezření z paličství padlo na občana Antonína Nohu,
který byl zatčen a dán do vazby. Občané se uklidnili, ale již 1. října v poledne
hořela střecha stodoly a domek Jana Roštíka č. 309. Názory občanů na vznik ohně
se různily. Část se domnívala, že pravý žhář je na svobodě, jiní zase byli
názoru, že společník zatčeného chce od něho odvést podezření.
Sbor zavedl dvě osmičlenné noční hlídky a pětičlennou hlídku denní. Kromětoho
chodilo deset členů po celý den kolem města. Kromě těchto hlídek, které byly
placeny, si snad v každém domě drželi hlídky vlastní, "a tak za těch
nejtemnějších nocí panovalo i v těch nejodlehlejších částech města neobyčejně
živo," jak říká kronikář.
Další oheň vypukl 17. října v půl sedmé večer. Hořel v Řimovské ulici dům Josefa
Štětiny. Silný vichr přenesl brzy plameny na protější dům Františka Bureše. Při
dopravě stříkačky k ohroženému místu došlo však k tragické nehodě, když
stříkačka č. 2, jedoucí od kolny po nové silnici k požáru, narazila špatným
řízením a nedostatečným osvětlením silnice na patník a těžce zranila dva hasiče,
Josefa Čeňka a Čeňka Langra. Pomoc raněným a výměna kola u stříkačky zpozdila
zásah asi o čtvrt hodiny. Nastal zoufalý zápas s krutým živlem, který podporoval
silný vítr a tak se stalo, že vzdor veškerému, téměř nadlidskému přičinění se
požár s tak úžasnou rychlostí rozšiřoval, že v půl hodině stálo sedm domů v
plamenech. Kronikář si stěžuje i na malou pomoc ze strany občanstva, ale
současně ji hned odůvodňuje, "jelikož i obecenstvo, místo co při pumpování a
dodávání vody vypomáhati mělo, stálo skorem netečně u domů svých, dávajíce
pozor, aby snad i jim za zády úklady strojeny nebyly."
"Bylo-li zděšení a rozčilení před požárem tímto velké, pak nyní nastalo přímo
zoufalé, každý především hleděl veškeren svůj majetek pojistit, kdežto mnohý
přesídlením nebo přestěhováním z města, ano i prodáním domku úlevu hledal.
Obchody, řemesla a veškeré vůbec živnosti téměř odumřely, schůze správní rady a
městské rady stíhaly jedna druhou, stanoviště četnické dvěma muži zesíleno a
zatýkání podezřelých osob bylo na denním pořádku. A jelikož zpředu zmíněný
Antonín Noha ke konci měsíce října z vyšetřovací vazby od krajského soudu
propuštěn byl, stávaly se poměry města, jakož i každého jednotlivce horšími."
Klid však netrval dlouho. 18. listopadu ve dvě hodiny odpoledne troubeno opět na
poplach. Hořel domek Arnošta Šustra, shořela však jen střecha, ostatní se
podařilo zachránit. Při tomto ohni padlo podezření na 30-ti letého nádeníka
Josefa Šavrdu, byl ihned zatčen, ale po výslechu pro nedostatek důkazů ještě
téhož dne propuštěn. Ale 4. prosince byl znovu zatčen, usvědčen a ke všem
požárům se přiznal. Dle porotního líčení v Táboře 22 - 23. února 1884 je Josef
Šavrda "spíše obmezeného ducha než zlomyslného." Přiznal se ke všem deseti
případům a na otázku, proč tak dělal, odpovídal, "že mu taková myšlenka
napadla;….. že prý se mu posmívali a tu z omrzelosti a ze zlosti to činil."
Odsouzen na 20 let do těžkého žaláře.